Zrození čarodějky
Hmmm, přemýšlím, kdy poprvé došlo k uvědomění, že to mám vlastně vše jinak, než lidé kolem mě...
Pokud někomu nevadí ohromná nálož retrospekce, nechť čte dál... Opětovně jsem se zde vyskytla v říjnu 1979....
Nevím, jestli už jsem uměla číst nebo jsem si máminu knížku, jež dostala od své silně věřící babičky, pouze prohlížela. Každopádně bych toto období nazvala první kontakt s Bohem - kniha První čtení z roku 1969 nyní odpočívá v mé knihovničce...děkuji mami!
Pochopitelně jsem nechápala, jak nějaký dlouhovousý dědeček, také znázorňován jako rovnostranný trojúhelník s jedním okem a dlouhatánskými řasami, mohl stvořit vše živé... Ale budiž...
Celý předškolní a mladší školní věk jsem našim vyčítala, že nejsem pokřtěna, když má o 7 let starší sestra je... Neuměle jsem skrývala svou fascinaci všemi kostely a kapličkami. Neuvědomovala jsem si, že to, co mě přitahuje není o sakrálních stavbách, ale o místech, na kterých tyto stavby stojí...
Ani nevím, kdy poprvé jsem si doma "čarovala"... Vím, že jsme s kamarádkou z baráku, často pálily papírky a pronášely formulky, aby se něco splnilo nebo naopak ztratilo... Nikdy jsem ani na okamžik neuvažovala o tom, že to tak nemají všichni a že tato praxe není součástí všech pokojíčků malých holčiček.... Přece, když si něco přeji, tak se mi to splní!!!!
První rána přišla s mým pubertálním obdobím, najednou jsem byla konfrontována s tím, že lidi, kteří chodí do kostela a modlí se, často podle tradic křesťanů nežijí... Tohle můj mozek nemohl pochopit....
Navíc jsem se v průběhu let dozvídala, že církev nepostupovala v souladu se svým učením... Jak je to možné?!?! Nemohla jsem ve své mladistvé naivitě pochopit, že sama církev nutila lidi k hrozným věcem. V této době jsem děkovala svým rodičům, že mě pokřtít nenechali....
Díky tomu, že jsem skrze nejbližší rodinu přišla po roce 1989 do kontaktu s východní filozofií a jógou, jsem poznala, že může existovat jiný typ "Božství".
Čistě vědomě jsem se rozhodla kolem svého 10. roku života přestat jíst maso, krom batolecích let (říkala máma, že ostravská klobása byla má topovka), jsem je stejně nemusela... Byla jsem svědkem transformace mého skvělého dědečka v dědečka hrozného - viděla jsem jak zabil a stahuje králíka, se kterým jsem si pár hodin předtím hrála... Trvalo mi roky, než jsem si tento zážitek zpracovala a pochopila, že takhle funguje svět, do kterého jsem se narodila a že tak, jak to je, je to v pořádku....